Jak už jsem psala v úvodu, při samostudiu mají studenti nejen svobodu, ale zároveň na nich leží i všechna zodpovědnost. To pochopitelně vzbuzuje u spousty z nich úzkost a strach. Proto jsem se rozhodla druhý díl věnovat právě tomu, jak s úzkostí a strachem bojovat. Všechny ostatní rady jsou totiž k ničemu, pokud se člověk ani nerozhodne začít.

Z čeho vzniká úzkost?

Nejvíce se budou bát ti, kteří celý život žili s „dokončovacím“ mindsetem, protože u samostudia neexistuje nějaký ultimátní cíl, každý si svůj cíl musí určit sám. V dnešní době je začít se samostudiem o to těžší, jelikož se na něho pořád hledí jako na něco divného, není všeobecně přijímané stejně jako rozhodnutí jít studovat na VŠ. I tento sociální tlak se samozřejmě promítá do výsledného rozhodnutí.

Se samostudiem se pojí i problémy s financemi. Dnešní legislativa (k červnu 2025) pozitivně diskriminuje oficiální studenty jak v ohledu různých slev, tak i co se týče podnikání, kdy studenti nemají povinnost odvádět zálohy v prvním roce živnosti. U finančně zajištěných toto není až takový problém, ale to spoustu studentů není.

Co se týče uplatnění, už v dnešní době se najde spoustu odvětví, u kterých je formální vzdělání spíš bonus než požadavek. Mezi ně patří IT, psaní, umění, marketing, žurnalistika atd. Podle mě nejde o náhodu, jelikož všechna zmíněná odvětví jsou dostupná prakticky pro každého, k jejich naučení stačí jen mobil nebo počítač. Ve spouště odvětví je ale pořád vyžadované formální vzdělávání ať už ze strany zaměstnavatelů, nebo rovnou zákona. Prosadit se jen se samostudiem je tedy buď těžké, nebo rovnou nemožné.

Jak nad úzkost vyzrát?

V první řadě je důležité být si jistý sám sebou a být ochotný podstoupit riziko. To nutně neznamená být sebevědomý, ale mít ochotu zkoušet, dokud se to nakonec nepovede. Neexistuje žádná „správná osnova“, která by seděla na každého. Proto je potřeba zkoušet různé přístupy, různé učitele, různé obory atd. To, co pasuje většině, nemusí pasovat konkrétně vám.

Pokud se bojíte, že neuspějete, zkuste si nejdřív definovat úspěch. Neexistuje objektivně správná nebo špatná odpověď, relevantní je jen ta, se kterou budete spokojení. Pokud si úspěch definujete jako stav, kdy „děláte to, co chcete a naplňuje vás to“ nebo něco v podobném smyslu, je pravděpodobné, že vám samostudium nakonec bude vyhovovat.

Jak už název napovídá, u samostudia pravděpodobně nebude někdo, kdo vás bude moct ujistit, že „děláte věci správně“. Tak to ale nemusí nutně. Můžete se učit buď s ostatními a navzájem si sdílet nápady, postřehy a hodnocení, nebo si můžete najít učitele nebo mentora, který vám dá odbornou zpětnou vazbu. Pokud se ale rozhodnete se učit svépomocí, je potřeba se spolehnout na svoji vlastní intuici, i když se může mýlit. Totiž to poslední, co byste chtěli při samostatném studiu, je si znepřátelit jediného člověka, který (s) vámi je, a to jste vy.

Bez alespoň minimálního vnějšího rámce, rutiny, se ale dělají věci těžko, proto si můžete vyhradit určitou dobu na studování, abyste každý den udělali aspoň trochu. Nejde totiž o výsledky, protože těch si ze dne na den nevšimnete, jde o konzistenci. Pokud se každý den posouváte správným směrem, je vesměs jedno, kdy přesně dorazíte. Hlavní je, že víte, že dorazíte tam, kam chcete.

V souvislosti s rutinou a návyky obecně bych doporučila knížku „Atomové návyky“, která ukazuje způsoby a typ myšlení, s jakým si návyky jednoduše osvojit.

Související

Zdroje